Zamyšleně jsem se loudal ulicí směrem k autobusové zastávce. Jedna za druhou mě míjely dlažební kostky, jedna za druhou se objevovaly, zazářily odleskem světla z pouličních lamp, a pak zmizely kdesi vzadu ve tmě. Slzy na mých tvářích pomalu zasychaly a pocit strašlivé ztráty pozvolna přecházel v hlubokou beznaděj. Mířil jsem domů, sám, opuštěn. Bylo to sotva deset minut, co mi má nejdražší sdělila, že se šťastně zamilovala... do někoho jiného...
Pomalu jsem zakroutil hlavou, promnul si obličej a zvedl svůj pohled ze země. Opuštěná lavička na mě zírala pár kroků od autobusové zastávky. Nikam jsem nespěchal, a tak jsem pozvolna usedl.
Noc byla tichá a přízračně klidná. Chvíli jsem hleděl do tmy před sebe, neschopen pohybu. Hlavou mi táhly všechny ty šťastné vzpomínky na dobu, kdy jsme byli spolu. Všechny ty krásné chvíle, láskyplné polibky, sladká slůvka. Po chvíli jsem znovu ucítil, jak se mi do očí nezadržitelně derou slzy. Sklopil jsem hlavu a ruce dal do dlaní.
Bůhví jak dlouho jsem takto seděl. Zvuk kroků, který mi zčistajasna dolehl k uším, mě však donutil se rychle narovnat.
Spatřil jsem ji, jak kráčí po chodníku směrem ke mně. Chvíli jsem myslel, že je to anděl. Tak byla překrásná. Naprosto bezmocně jsem zíral na to boží zjevení jak přichází stále blíž, jak mě míjí a přitom se lehce usmívá. Darovala mi krátký pohled, v němž se mísily snad všechny podoby ostychu a vyzývavosti, které vůbec existují, a pak již jsem jen sledoval, jak se nezadržitelně vzdaluje. Ještě chvíli se její postava rýsovala v žluté záři pouličních lamp, pak však zahnula do postranní uličky a zmizela z dohledu.
Naštěstí ve mně ještě stále proudilo těch několik sklenek alkoholu, které jsem stačil vypít, a tak jsem se dokázal rozhodnout rychleji, než je u mě obvyklé. Rychle jsem vstal, spěšně se upravil a vyběhl směrem, kde jsem ji spatřil naposled. Vlastně jsem ani netušil, co chci říct, na co se chci zeptat, co vůbec hodlám dělat. Vše, co jsem věděl, bylo, že ji nemohu nechat zmizet.
Doběhl jsem až k místu, kde jsem ji spatřil naposledy a bez rozmýšlení zahnul. Pak již jsem jen překvapeně
strnul. Stála tam a usmívala se na mě tím svým krásným a nekonečně půvabným úsměvem.
"No co koukáš? Snad jsi za mnou šel, ne?" řekla mi tiše a škádlivě, přičemž se její bezedné černé oči setkaly s mýma. Chvíli jsem ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Pak jsem však konečně zamumlal:
"Jo... asi jo."
Pomalu jsem procházeli noční ulicí a přitom míjeli jednu zářící lampu za druhou. Po chvíli se po naší levici vynořil malý městský park. Lavička, která stála uprostřed, mezi stromy, přímo vybízela k tomu, abychom na ni usedli. Byla chladná noc, a tak jsme se k sobě tiskli, což nás alespoň trochu zahřálo. Minuta za minutou míjely a my si povídali, smáli se a žertovali. Přišlo mi to jen jako krátká chvilka, a tak mé překvapení neznalo mezí, když se na obzoru objevily první sluneční paprsky...
Netrvalo dlouho a stáli jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozcházely. Políbili jsme se a rozloučili s tím, že se zítra určitě uvidíme. S těmi slovy jsme se oba otočili a zamířili k domovu.
V tu chvíli se za mnou ozval kvílivý zvuk brzd. Noční ulicí prolétlo auto. Vzápětí následoval tupý náraz.
Bezmocně jsem stál na chodníku a sledoval modrý Opel ujíždějící kamsi do tmy. Měkké měsíční světlo se odráželo ve vlasech postavy, ležící uprostřed křižovatky. Poznal jsem ji okamžitě.
Otočil jsem ji jemně na záda a zatlačil její černé oči.
Polykaje slzy jsem pomalu vstal a se zaťatými pěstmi odešel směrem k blízkému nádraží. Bílá písmenka na tabuli příjezdů se mi halila za mlžnou clonou beznaděje. Netrvalo dlouho a našel jsem tu správnou kolej. Vlak, který se rychle blížil mým směrem, již nedokázal včas zastavit.
Za pár minut jsem se s ní znovu setkal.
Pomalu jsem zakroutil hlavou, promnul si obličej a zvedl svůj pohled ze země. Opuštěná lavička na mě zírala pár kroků od autobusové zastávky. Nikam jsem nespěchal, a tak jsem pozvolna usedl.
Noc byla tichá a přízračně klidná. Chvíli jsem hleděl do tmy před sebe, neschopen pohybu. Hlavou mi táhly všechny ty šťastné vzpomínky na dobu, kdy jsme byli spolu. Všechny ty krásné chvíle, láskyplné polibky, sladká slůvka. Po chvíli jsem znovu ucítil, jak se mi do očí nezadržitelně derou slzy. Sklopil jsem hlavu a ruce dal do dlaní.
Bůhví jak dlouho jsem takto seděl. Zvuk kroků, který mi zčistajasna dolehl k uším, mě však donutil se rychle narovnat.
Spatřil jsem ji, jak kráčí po chodníku směrem ke mně. Chvíli jsem myslel, že je to anděl. Tak byla překrásná. Naprosto bezmocně jsem zíral na to boží zjevení jak přichází stále blíž, jak mě míjí a přitom se lehce usmívá. Darovala mi krátký pohled, v němž se mísily snad všechny podoby ostychu a vyzývavosti, které vůbec existují, a pak již jsem jen sledoval, jak se nezadržitelně vzdaluje. Ještě chvíli se její postava rýsovala v žluté záři pouličních lamp, pak však zahnula do postranní uličky a zmizela z dohledu.
Naštěstí ve mně ještě stále proudilo těch několik sklenek alkoholu, které jsem stačil vypít, a tak jsem se dokázal rozhodnout rychleji, než je u mě obvyklé. Rychle jsem vstal, spěšně se upravil a vyběhl směrem, kde jsem ji spatřil naposled. Vlastně jsem ani netušil, co chci říct, na co se chci zeptat, co vůbec hodlám dělat. Vše, co jsem věděl, bylo, že ji nemohu nechat zmizet.
Doběhl jsem až k místu, kde jsem ji spatřil naposledy a bez rozmýšlení zahnul. Pak již jsem jen překvapeně
strnul. Stála tam a usmívala se na mě tím svým krásným a nekonečně půvabným úsměvem.
"No co koukáš? Snad jsi za mnou šel, ne?" řekla mi tiše a škádlivě, přičemž se její bezedné černé oči setkaly s mýma. Chvíli jsem ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Pak jsem však konečně zamumlal:
"Jo... asi jo."
Pomalu jsem procházeli noční ulicí a přitom míjeli jednu zářící lampu za druhou. Po chvíli se po naší levici vynořil malý městský park. Lavička, která stála uprostřed, mezi stromy, přímo vybízela k tomu, abychom na ni usedli. Byla chladná noc, a tak jsme se k sobě tiskli, což nás alespoň trochu zahřálo. Minuta za minutou míjely a my si povídali, smáli se a žertovali. Přišlo mi to jen jako krátká chvilka, a tak mé překvapení neznalo mezí, když se na obzoru objevily první sluneční paprsky...
Netrvalo dlouho a stáli jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozcházely. Políbili jsme se a rozloučili s tím, že se zítra určitě uvidíme. S těmi slovy jsme se oba otočili a zamířili k domovu.
V tu chvíli se za mnou ozval kvílivý zvuk brzd. Noční ulicí prolétlo auto. Vzápětí následoval tupý náraz.
Bezmocně jsem stál na chodníku a sledoval modrý Opel ujíždějící kamsi do tmy. Měkké měsíční světlo se odráželo ve vlasech postavy, ležící uprostřed křižovatky. Poznal jsem ji okamžitě.
Otočil jsem ji jemně na záda a zatlačil její černé oči.
Polykaje slzy jsem pomalu vstal a se zaťatými pěstmi odešel směrem k blízkému nádraží. Bílá písmenka na tabuli příjezdů se mi halila za mlžnou clonou beznaděje. Netrvalo dlouho a našel jsem tu správnou kolej. Vlak, který se rychle blížil mým směrem, již nedokázal včas zastavit.
Za pár minut jsem se s ní znovu setkal.
ahoj máš heskej blog a nechceš se stavit na můj je tam soutěž o nej blog!!!!