Křišťálově jasná slza stéká po tváři té dívky, na kterou se dívám. Její jindy veselé oči ztratily ten jas a jen smutně vzhlédly. Upřeně se na mě podívala a já vím, že se v ní v ten okamžik něco zlomilo. Zlomila se její vůle vzdorovat, její elán, její důvod žit. Je mi jí líto. Vždycky z ní vyzařovalo tolik energie. Teď ji potřebuje sama. Z její nemoci ji nikdo nevyléčí! Zklamání a zlomená vůle vyléčit nejde. Bolí mě dívat se na její zničenou tvář a bolí mě, že nevim, jak jí pomoct.
Znovu se mi upřeně dívá do očí, jako by chtěla proniknout hloub, číst z mé mysli. Najednou zavře oči a tiše se rozpláče. Nedokážu se na ní znovu podívat, nedokážu se znovu na sebe podívat do zrcadla, tak odcházím, abych ulehla na nemocniční lůžko a pokusila se na vše zapomenout, ale už nemám sílu!
Znovu se mi upřeně dívá do očí, jako by chtěla proniknout hloub, číst z mé mysli. Najednou zavře oči a tiše se rozpláče. Nedokážu se na ní znovu podívat, nedokážu se znovu na sebe podívat do zrcadla, tak odcházím, abych ulehla na nemocniční lůžko a pokusila se na vše zapomenout, ale už nemám sílu!